[Já už jsem od včerejšího dne doma a musím říct, že to stálo za to. Nakonec jsme absolvovali i výlet do Albánie a z toho mám teda nejsilnější zážitky. To se musí opravdu zažít, protože jakýkoliv popis prostě realitu nepředá. Jak to teda probíhalo?
V pátek 23. 8. kolem 19. hodiny odjezd z Brna směr Bratislava, Rajka, Györ, Budapest, Szeged, Novi sad, Beograd (tam mě navigace potahala v noci po městě), Niš, Skopje (objeli jsme po obchvatu), Tetovo a Debar, kam jsme dorazili v sobotu před předpolednem.
V Debaru jsme Focusa odstavili na hlavní třídě u pytle shnilých paprik a vyrazili na obhlídku města, kde zrovna probíhal bazar (trh). S místním policistou jsme zkonzultovali možnosti přepravy do Albánie a dostali tip na kemp (z čehož se nakonec vyklubala na místní poměry luxusní restaurace s názvem CAMI, kde se stanovat rozhodně nedalo

). Po obědě jsem z Debaru vyrazili směrek k hranicím hledat místo na přespání a nakonec jsme skončili v místních lázních (nehorázný bordel, odpadky a procházející se krávy úplně všude). Nakonec jsem se ubytovali v místním "motelu Islam" za 5 Euro osoba/noc (i když pak ještě zkusili deset, ale zjistili, že bude buď pět nebo nic, tak jsme skončili zpět na původní částce).
Ráno jsme se pak sbalili, auto zanechali i s rakví na střeše svému osudu na lázeňském parkovišti a vyrazili pěšky směrem k makedonsko/álbánské hranici. U hranice se nás "ujali" místní taxikáři a žačali nás přesvědčovat k využití jejich služeb k cestě do albánského Peshkopi. První nabídka byla 20 Euro za podle nich 50 km cestu (bylo to max 25). Poté, co si spočítali, že je nás pět a bagáž, tak nastal problém s tím, že pět lidí v Albánii vézt nemohou (ve skutečně nemohou v Albábii taxikařit vůbec, takže nemají ani označení, ale za malý úplateček, který jsme mezi doklady zřetelně zahlédli, se to jaksi toleruje) a nabídli dvě auta za čtyřicet euro. To jsme odmítli a chystali se k odchodu. To vyvolalo další diskuzi o ceně a nakonec jsme jeli za 15 Euro/ auto. Běheme cesty jsme se od taxikáře, který uměl anglicky, protože jezdí pracovat do Itálie dozvěděli, že auto má ze Švýcarska, ale doklady k němu nemá, pokud ho staví policie, tak problém není protože uplatí. Na a taky, že nás pěkně natáhl, protože místní vozí na polovinu až třetinu toho, co veze nás.

Po příjezdu do Peshkopi odjel mladší z taxikářů zpět a najednou už nebylo problém pět osob v autě a a bylo nám nabízeno svezení dále za 5 Euro. Potom se ovšem začal drožkař vyptávat místních na cestu a zjistil, že by jeho naleštěná Vectra musela z asfaltu a to dost km, takže se ceny po chvilce vyšplhala na 50 Eur, což jsme kvitovali odchodem směrem k místnímu "nádraží", což byla ulice plná mikrobusů. Tam jsme způsobili malé pozdvižení a nakonec byl kolem nás hrozen asi 50 zvědavců. Zjistili jsme, že žádný bus už naším směrem nejede a bylo nám nabízeno ubytování a i jízda mikrobusem za 70 - 100 Euro. Nakonc jsme museli z nádraží doslova utéct, dva mladíci s minibusem nás vyvezli na kra města ukázali správný směr a nakonec jsme po dvojím stopováním dorazili cestou necestou a za 20 Euro až do podhůří Korabu, kam jsme měli namířeno:



Třetí den byl pak ve znamení výstupu do pohoří Korabu přes nejzapadlejší vesnice, povídáním si rukama nahoma s místníma, čtvrtý den jsme v horách nehorázně promokli, noc nějak přečkali v bouřce ve stanu a mokrých věcech ve 2500 m.n.m a další den ráno po zhodnocení situace zbaběle zdrhli zpět do Albánie.
Pátý den jsme se dopravovali zpět do Makedonie autu, které zůstalo celých pět dní netknuto na parkovišti.
Dva dny jsme potom strávili u jezera Ohrid, další dva v Bitole a v národním parku Pelister a nakonec navštívili Skopje.
A aby to bylo taky trochu o Fordu, tak jsme to celé objeli FFII kombi 2.0i v pěti lidech s bagáží a rakví a konečná spotřeba byla 8.1l/100 km dle PP (cestou tam 7,6, zpátky jsme to trochu prohnali a přijeli o nějakou hodinku dříve).
